V době, kdy se narodili mí synové, jsem pojem „sebeřízení“ neznala a ani já sama jsem nežila zrovna svobodně.
Domácí vzdělávání bylo tehdy ve fázi ověřování a v celé ČR bylo jen pár rodin, které se ho účastnily. O sebeřízeném vzdělávání nikde ani zmínka a mě vůbec nenapadlo, že by někdo mohl žít život bez řízeného učení. Taková je síla paradigmat, ve kterých žijeme. Prostě nás ani nenapadne, že by věci mohly být jinak, než je známe z dosavadního života.
Vrchol mé představivosti tehdy sahal k alternativním školám, nebo učení doma. Domácí vzdělávání jsem si představovala tak, že rodiče s dětmi sedí nad úkoly, které jim zadá škola. Protože můj muž tehdy s domácím vzděláváním nesouhlasil, tuto myšlenku jsem oputila a snažila jsem se najít co nejvíc alternativní školy.
Kdo znáte náš příběh, víte, že to byla hodně zdlouhavá a někdy drsná cesta. O různým etapách naší cesty se rozepíšu podrobněji v jednotlivých částech. 😊