Proč se děti učí

Jsem v kontaktu s dětmi a mladými lidmi. Měla jsem možnost poznat mnoho škol. Některé školy se snaží o různé inovativní způsoby vzdělávání, prezentují se jako prostředí založená na respektujícím a individuálním přístupu. Přesto téměř ve všech školách pozoruji učení založené na vnější motivaci. Sleduji, že při sebevětším nadšení v počátcích vzdělávání na těchto školách, děti a mladí lidé sklouznou do způsobu učení, který spíše naplňuje očekávání školy.

Neučí se, protože se pro něco nadchli nebo proto, že jim školní práce dává smysl. Učí se pro výsledky testů, nebo proto, aby odevzdali povinné výstupy – prezentace projektů a referáty. Cílem jejich vzdělávání se stává postoupit do dalšího ročníku. Často také od dětí a mladých lidí slýchám, že to dělají, protože to od nich očekávají ve škole, rodiče, prarodiče, společnost.

To ale není všechno. Postupem měsíců a let dochází k tomu, že i samotné děti a mladí lidé zapomenou, jak jako malí žili bezprostředně, s nadšením poznávali svět, chtěli pochopit neznámé, dozvědět se nové, učení brali jako hru a chyby a překonávání překážek jako prostředek k dojití k sebou stanovenému cíli.

Ve chvíli, kdy nastoupí zvnějšku řízené učení, mladí jsou postupně natolik zahlceni množstvím úkolů pro školu, že zbývá jen velmi málo energie na to, uvědomovat si, co je doopravdy zajímá a co jim v životě dává smysl. A i když se chvílemi věnují svým zájmům, někdo druhý a následně i oni sami, si říkají: „to bych teď neměl dělat, mám přece povinnosti“.

A tak si přestanou uvědomovat, co chtějí, kdo jsou, co jim dává smysl. A sami začnou obhajovat vnější motivaci a zvnějšku řízené učení. Dojdou k tomu, že kdyby jim někdo nenařizoval, co se mají učit, nepožadoval by výstupy jako důkaz o tom, co se naučili a nehodnotil je, sami by se nepřinutili něco se naučit. Uvěřili, že učení je především to, co probíhá ve škole nebo pro školu, tedy školní práce.

Nepomůže ani to, když se škola přenese domů. Pokud se děti učí pod tlakem rodičů místo učitelů, pořád je to učení založené na vnější motivaci.

Slýchám od dospělých věty: „Kdybychom nechali učení na dětech, nic by se neučily.“ Nebo: „Až studenti prokážou, že mají vlastní motivaci a zodpovědnost, necháme učení na nich. Do té doby potřebují, abychom je řídili.“ A tak pokračují v potlačování vnitřní motivace tím, že ji nahrazují tou vnější.

Co když to jde dělat jinak? Co kdybychom se vrátili na začátek a řešili příčinu ztráty vnitřní motivace? Co kdybychom umožnili dětem o vnitřní motivaci nepřijít a přenechali jim zodpovědnost za vlastní vzdělání/život? A těm, které vnitřní motivaci ztratily, pomohli s jejím znovunalezením?

Tohle je jeden z důvodů, proč si přeju rozšířit možnosti vzdělávání. Chtěla bych, aby děti a mladí lidé měli možnost učit se pro sebe, v prostředích, která pro ně budou inspirativní a neměli povinnost v průběhu vzdělávání dokazovat, co dělají a umí. Mám důvěru ve schopnosti dětí, mladých lidí i dospělých lidí.

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin