Než jsem dokázala přenechat svým dětem úplnou svobodu v jejich životech i ve vzdělávání, potřebovala jsem dojít já sama ke své osobní svobodě. Bohužel jsem k ní docházela až v době, kdy synové rostli a ze začátku jsem je nedokázala plně podpořit v jejich potřebách, jejich jinakosti vůči systémovému školství a často ani názorům nejbližších lidí.
Sama jsem si nevěděla rady s tím, že moje intuice mi říká něco jiného než všichni kolem mě. Často jsem se cítila jako ve svěráku pod obrovskou tíhou očekávání, že bych měla být jiná matka, než jsem a mí synové by měly být jiní, než byli, mimo jiné v důsledku mého působení, jak jsem dostávala sežrat.
Dnes vím, že to je nesmysl. Prostě byli sví a úžasní a já jsem se klidně mohla nechat vést svojí intuicí. Jen kdybych jí důvěřovala.
Dojít zpátky ke svému „já“, ke své osobní svobodě, dá pěkně zabrat. Obzvlášť když celé dětství a někdy i část dospělého života, žijete pod tíhou očekávání a vět, ve kterých zaznívá: „Poslouchat se musí.“, „Měla bys…“, „Už všechno umíš?“, „Takhle je to lepší…“ Nikomu to nevyčítám, vím, že naši rodiče i partneři jednají nejlíp jak umí. Jen popisuju svůj pohled.
A všechna tato očekávání jdou ruku v ruce se školou. Direktivní přístup, nařizované učení, úkoly, zkoušení, hodnocení, povinné začlenění do kolektivu, kde se nikdo neptá, jestli tam chci být.
Neustálý vsugerovaný pocit, že nejsem dost dobrá, protože vždy bych mohla být lepší, proč nemám pořád ty jedničky jako na začátku, málo pro to dělám.
Během dětství jsem mimo jiné vyhodnotila, že je pro mě snadnější dělat, že nejsem, skrývat se, neupozorňovat na sebe, zavírat se a poslouchat. Nevyčuhovat a nemít na nic názor. Chránila jsem se tak před nevyžádaným hodnocením a kritikou.
Zbavit se téhle zátěže bylo pro mě náročné, trvalo to dlouhé roky. Nejtěžší na tom všem je, že vás to dožene, cítíte se mizerně, ale nedokážete si hned uvědomit, proč se tak cítíte, co za tím vlastně je. Teda aspoň si to takhle matně pamatuju. Jen mi bylo často úzko a stále se to stupňovalo.
Do mého života vstoupili moji úžasní synové, kteří se nerozhodli schovávat se a přizpůsobit se jako já, teda aspoň Pavel ne. Možná mě tím zachránil. Minimálně mi tím hodně pomohl, i když to tak v průběhu jeho školní docházky nevypadalo 🙈 😊
V průběhu mé cesty k vnitřní svobodě jsem vyzkoušela různé prostředky, ale stálo to za to. Výsledný pocit uvědomění si sebe jako svobodné bytosti, na kterou už všechny ty „kletby“ nedopadají, je nepopsatelně uvolňující.
A když se po letech odhazování emočních balvanů odkutálel některý zásadní, došla jsem k poznání: Když si uvědomíme důležitost vlastní svobody, už nikdy nebudeme chtít brát svobodu jiným bytostem.
Zároveň pak už nešlo žít ve vztahu, kde mě partner zahrnoval výčitkami a obviněními ze všeho, co nebylo podle jeho představ. Nešlo už ani přihlížet tomu, že omezoval svobodu vlastních dětí. A tak jedna dlouhá etapa mého života skončila. Odstěhovala jsem se i se svými syny, kteří to tak chtěli a já jsem si poprvé ve svých čtyřiceti letech uvědomila a cítila naplno, že můžu rozhodovat o svém životě a jednat sama za sebe.
Akorát, že mezitím měli Vojta i Pavel za sebou v podstatě celou povinnou školní docházku.
Ale nikdy není pozdě! Je lepší začít žít svobodně v patnácti než ve čtyřiceti. A lepší ve čtyřiceti než… Lepší kdykoliv, než nikdy 😊
Jestli tě témata sebeřízení a sebeřízeného vzdělávání zajímají, zvu tě
do naší fb skupiny: https://www.facebook.com/groups/svetmezisvety
můžeš mě sledovat na fb stránce: https://www.facebook.com/svetmezisvety
nebo na instragramu: https://www.instagram.com/svetmezisvety/