Náš prvorozený syn Vojta měl velmi specifické zájmy už od mala.
Fascinovala ho jednotlivá písmenka natolik, že je v roce a půl uměl rozeznávat a brzy i psát. Týden po čtvrtých narozeninách začal úplně samostatně číst. Jeho první přečtenou knihou byl Rozum do kapsy, kde bylo hodně různorodých informací, které ho velmi zajímaly.
Další knihou byl Atlas vlajek. Nejen, že ho celý přečetl, ale uměl nakreslit a přiřadit všechny vlajky k jednotlivým státům. Pak atlasy hub. A taky slovníky, kterých má dodnes hromadu. Záliba v cizích jazycích mu zůstala.
Nechápu, jak rychle se dokázal zorientovat v gramatikách jednotlivých cizích jazyků. Mně by stačilo ovládat angličtinu 😀
Mimochodem, je úplně jedno, co (ne)umí rodiče. Když dítě něco zajímá, je tak urputné, že si cestu najde i bez znalostí rodičů. Stačí vnímat a občas koupit nějakou knihu. Teda tehdy před dvaceti lety. Dnes stačí zapnout počítač.
Chuť k učení a sbírání informací Vojtovi rozhodně nechyběla. No jo, ale jak řešit školku a školu a potřebu socializace? No, nejspíš tu potřebu měli hlavně lidé ve Vojtově blízkosti, pochybuju, že jí měl Vojta. Ale i já jsem upřímně potřebovala občas vypnout a ne celé dny poslouchat něco o chemických vzorcích, řecké abecedě a frustrace z toho, že v tomhle atlase mají ty vlajky blbě. A manžel doma celé dny nebyl…
Uvědoměle jsem našla školku, kde děti nebyly rozdělené podle věku a myslela jsem si, že to bude Vojtovi vyhovovat. Že se najde nějaké starší dítě, se kterým najdou něco společného.
Nenašlo se.
Fakt s podivem, že žádné předškolní dítě nezajímala mapa Evropy, ani tmavobělka světle medová, přestože to musí být extrémně zajímavá houba, když Vojta po jejím nálezu v lese tak nadšeně jásal.
Když byla ochotná se Vojtovi ve školce věnovat učitelka, psal a četl si s ní. Když neměla čas (a některá ani chuť), trávil čas sice vedle dětí, ale o samotě. Někdy, když jsem se ho ptala, co ve školce dělal, říkal, že seděl na lavičce a čekal na mě.
Vyslechla jsem názory různých psychologů a pedagogů, že Vojtu nemáme všechny ty věci učit dopředu, protože co bude pak ve škole dělat. Že ho máme učit, co mu nejde, třeba zavazovat tkaničky.
Měla jsem chuť jim Vojtu na týden v péči přenechat, ať si to zkusí, no ale neudělala bych mu to. Radši jsem se rozhodla tyhle chytré odborníky neposlouchat a hledat dál.
A tak nastala etapa hledání škol pro nadané děti. Dokonce jsem byla u zrodu takové jedné soukromé základky. Ale protože se projekt kvůli nepovolení MŠMT nepodařilo hned zrealizovat, našla jsem alternativní školu. A s neuvěřitelnými peripetiemi a za pomoci několika lidí, včetně dopisu ministru školství, jsme zařídili Vojtovi nástup do první třídy nestandardně dřív.
Vojta začal chodit do školy v pololetí první třídy, v pěti a půl letech, aby potom oficiálně první třídu přeskočil.
Ačkoliv jsem si myslela, že to bude řešením toho, že je Vojta ve svých znalostech napřed, ukázalo se, že jsem se spletla. Byl napřed i nadále, i když byl o rok i víc mladší, než jeho spolužáci. Navíc měl úplně jiné zájmy.
Vojta svojí učitelku během vyučování extrémně zaměstnával, byl hodně zvídavý, takže se hodně ptal. A ona se vážně hodně snažila. Byla ochotná mu i pomoct s taškou, když se na školu v přírodě rozhodl vzít sebou asi osm slovníků (víc neunesl a jinak by neodjel). Pamatuju si, jak při čekání na odjezd šestiletý Vojta seděl na té těžké tašce a četl si arabský slovník, zatímco ostatní děti vzrušeně pobíhaly okolo autobusu.
Přesto to nestačilo.
Ve škole, kde jsou děti rozdělené po 20 – 30 do tříd podle věku a učí se všichni stejné učivo, prostě nejde vyhovět individuálně ani jednomu, natož všem. A i když Vojta mohl navštěvovat občas v některých předmětech vyšší ročníky, nic moc to neřešilo. Sice ho zajímal zeměpis, ale nezajímalo ho zrovna to, co měl učitel připravené pro sedmáky a mimo vyučovací hodiny učitel neměl zájem věnovat Vojtovi svůj čas.
Koncept školy, aby byl vyhovující, by musel být diametrálně jiný.
Co jsem si ještě v průběhu prvních pěti školních let všimla bylo, že Vojta začal stagnovat ve svých zájmech. Jakoby díky organizaci jeho času ze strany školy – sezením na hodinách a nad domácími úkoly, už neměl energii věnovat se tomu, co zajímá jeho.
Myslela jsem si, že později může být řešením osmileté gymnázium, protože se v něm Vojta aspoň nebude nudit. Dnes mi tohle všechno moje někdejší uvažování a snažení připadá úsměvné 😊
Všechny tyhle školy totiž staví na vnější motivaci a nadání dětí využívají k ještě většímu tlaku na výkon a na znalosti, protože když jsi chytrý, tak jasně, že toho musíš zvládnout víc než ostatní. A stejně jako jiné systémové školy, ani tyto neberou ohled na potřeby dětí a na jejich výjimečnosti.
V tom, v čem dítě vyniká, ho taková škola stejně nepodpoří a tlačí ho, aby se přizpůsobilo stejnému programu pro všechny, podávalo stejné výkony jako ostatní a aby se nenudilo, dostane ještě hromadu práce na doma. Dítě zahlcené čím dál náročnějšími povinnostmi, nemá čas ani energii věnovat se tomu, co ho skutečně zajímá.
A tak toho nakonec měl i Vojta dost. Chodil tehdy na osmileté německé gymnázium, když přišel v sextě s tím, že už mu nedává smysl chodit na denní studium, že se chce učit další cizí jazyky a nemá na ně čas. Poslední dva ročníky dostudoval distančně na jiném gymnáziu. Učil se u toho maďarštinu a japonštinu, hrál na klavír, působil ve třech kapelách a ještě měl čas na další svoje zájmy.
Pozdě, i když přece. Ty předešlé roky prosezené ve škole mohl využít efektivněji. Protože jak sám říká, ty pro něho podstatné věci, se vždy naučil mimo školu. Dokonce i němčinu, přestože studoval školu na němčinu zaměřenou.
Z dnešního pohledu po všech těch zkušenostech vnímám všechny školy, jejichž vize nejsou založené na sebeřízení dětí a jejich vnitřní motivaci a dobrovolnosti, jako nevyhovující.
S Vojtou tento text konzultuju a vzkazuje, že je po tom, co ho všechny školy včetně VŠ zklamaly, šťastnější, když je na učení sám.
Dnes už pár škol na cestě ke svobodnému učení je a určitě stojí za to je oslovit, pokud je nějaká v dosahu.
Pro děti, které mají svoje zájmy a vědí od rána do večera, co chtějí dělat, vidím jako ideální domácí vzdělávání. Případně v kombinaci s návštěvami nějaké komunity, pokud o ní dítě stojí a ve které je samozřejmostí dobrovolnost nejen docházky.
V nižším věku dítěte bych asi zvažovala najít nějakého dospělého člověka, který bude rád sdílet s dítětem jeho zájmy. Pro některé děti je komunikace jeden na jednoho nakonec nejvíc vyhovující.
Jestli tě témata sebeřízení a sebeřízeného vzdělávání zajímají, zvu tě
do naší fb skupiny: https://www.facebook.com/groups/svetmezisvety
můžeš mě sledovat na fb stránce: https://www.facebook.com/svetmezisvety
nebo na instragramu: https://www.instagram.com/svetmezisvety/