Taky jsem si dlouho myslela, že řešením můžou být alternativní školy. Stala jsem se expertkou na hledání škol 😀 Celkem jich mí dva synové prošli během povinné školní docházky 6 na denní docházce + 2 na domácím vzdělávání.
Z toho jen Pavel jich má za sebou 7.
Přitom Pája ani Vojta nikdy nechodili do spádové základky. Opravdu jsem se snažila vybírat školy aspoň trochu „alternativní“, něčím jiné, aspoň trochu vyhovující, lepší než ta naše spádovka, která z doslechu byla mojí noční můrou.
Teď už vím, že to celé byla mylná cesta. Nemůžeme dosáhnout nového cíle, když vždy sklouzneme na stejnou vyšlapanou cestu.
I když každá z těch škol byla něčím jiná a nabízela něco svého, všechny měly společné podstatné principy:
⚡️hierarchický systém – dítě je podřízené učiteli a učitel řediteli
⚡️nedobrovolnost – děti nemají možnost bez následků odmítnout udělat cokoliv jim učitel nařídí
⚡️vnější motivaci – založené na příkazech, trestech, očekáváních, odměnách
⚡️pravidla – do kterých děti nemohou nijak zasahovat.
I když se všechny alternativní školy snaží o nějaká vylepšení a věřím, že jejich inovátoři to opravdu myslí dobře, potíž je v tom, že to svoje „dobře“ chtějí dodržovat ode všech.
Jenže lidi nejsou stejní, děti nejsou stejné. Mají rozdílné potřeby a proto to „dobře pro všechny stejně“ nakonec často končí ve stejných kolejích jako v té klasické spádovce.
Proto se pro mé syny všechny tyhle školy, některé dřív, některé o pár měsíců nebo let později, staly slepou cestou.
Učení je vnitřní proces. Učí se ten člověk, kterého se to týká. Učitel může pomoct, poradit, inspirovat. Ale učení probíhá jen u toho člověka, který se učí.
Když něco chceme vědět, nebo umět, nebo udělat, je to úžasný pocit. To je ta vnitřní motivace, o které se mluví jako o žádoucí. Je to vnitřní pohon, který nás žene k tomu, abychom dosáhli toho, co chceme my, co nás zajímá.
Chtění nejde vynutit. Ani ho nejde druhému vmanipulovat. Můžeme dítě odměnami, tresty nebo prosbami přimět, že udělá něco, co chceme my, ale to není stejné, jako když jde chtění zevnitř člověka.
Jsou děti, které se nakonec přizpůsobí, i když na ně má prostředí školy různé negativní důsledky. Já o sobě můžu říct, že jsem se škole v dětství přizpůsobila a následky jsem si nesla ještě dlouho.
Starší syn Vojta se nakonec, i když ne zrovna spokojeně, ale víceméně se taky přizpůsobil prostředí škol. Psala jsem o něm v minulé části.
Mladší syn Pavel se prostředí škol nepřizpůsobil. Dnes mi taková věta zní nesmyslně, protože proč by se měl přizpůsobit, že jo. Ale použila jsem ji záměrně, protože v té době právě tohle dospělí v jeho blízkosti považovali za podstatu potíží.
Víc o Pavlově cestě školami popíšu v příští části.
Jestli tě témata sebeřízení a sebeřízeného vzdělávání zajímají, zvu tě
do naší fb skupiny: https://www.facebook.com/groups/svetmezisvety
můžeš mě sledovat na fb stránce: https://www.facebook.com/svetmezisvety
nebo na instragramu: https://www.instagram.com/svetmezisvety/